Jmenuji se Margita Křivská a pocházím z Podkrkonoší, z města Trutnova.
IMAG0029_1.jpg
Přihlašte se k odběru novinek na stránkách
Opište prosím kontrolní kód "7406"
Problémy ve vztazích

Mezilidské vztahy jsou daleko komplikovanější, než jen si dokážete představit!

Hlavním stavebním kamenem problému je vztah k sobě samému.

Každé narozené dítě je v podstatě šťastné a miluje samo sebe naprosto bezpodmínečně. Žije pouze v přítomnosti a tu si naplno užívá. Hraje si, miluje své rodiče, celé své tělo, miluje celý život. Jeho celý život je teď, k minulosti se nevrací a neplánuje budoucnost. To vše do té doby, než rodiče, nebo opatrovníci začnou dítě vychovávat (Toltéci tomu říkají přesněji – ochočovat). Každé dítě je vychováváno, podobně jako domácí zvíře, metodou odměn a trestů. Nejsou to jen tresty fyzické a odměny hmotné, ale také emocionální. Dítě může být odměněno láskou, pohlazením, projevem náklonnosti a uznáním a naopak potrestáno odmítnutím, opovržením, izolací, zesměšněním, pokořením a podobně.

Nejprve se dítě snaží vyhýbat trestu a začíná vyhodnocovat minulost (vzpomínku) a uvažovat do budoucnosti (vytvářet příběh – konstrukce budoucí události), aby se vyhnulo nepříjemnému prožitku. Začíná se vyhýbat trestu tím, že se přestává chovat autenticky a přizpůsobuje se okolí.

Později začíná víc a víc toužit po odměnách (projevech lásky a přijetí) a začne hodnotit samo sebe podle informací, které dostává od rodičů o ideálu, kým by měl být. Začne mít pocit, že není dost dobrý když…

V průběhu dětství dochází k mnoha okamžikům, kdy je dítě „potrestáno“ nechtěně – nevědomě. Například tatínek se vrátí domů z práce unavený, naštvaný na svého šéfa a podobně a dítě se snaží zaujmout jeho pozornost a získat si chvilku lásky pro sebe třeba namalovaným obrázkem. Rozladěný tatínek dítě odbude, nebo v horším případě si na něm vylije zlost. Dítě v tom okamžiku vůbec netuší pravou příčinu chování jeho otce a situaci vyhodnotí tak, že ji vztáhne na sebe, že se necítí dost dobrý, že obrázek je ošklivý, že neumí malovat a podobně. Takovýchto událostí zažije nespočetně, s menším či větším dopadem.

Vědomě i nevědomě způsobené pocity v dítěti vedou k tomu, že si vytváří strukturu sebehodnocení. Má k dispozici svůj získaný obraz ideálu (kdy je dobrý) a ta se v něm tluče s vlastním vnímáním sebe sama (s tím, jaký je opravdu). Čím více se snaží člověk být tím, čím si myslí, že by měl být (dle ostatních lidí), tím méně je sám sebou a tím více je nešťastný. Už nežije svůj život, sám sebe, ale představu někoho jiného.

V období školní docházky se jeho okolí rozroste na mnoho učitelů a vychovatelů, spolužáků, přátel…. Každý má nějaký obraz toho, jaký by měl/neměl být. Dítě je najednou mezi mlýnskými koly drceno, z jedné strany autoritami a z druhé ostatními dětmi a učí se přizpůsobit, aby se zavděčilo (bylo přijato) všem. Protože to není možné, prohlubují se v něm pocity méněcennosti, pocity, že nejsou dost dobří, dost chytří, dost hodní, dost tiší, dost průbojní, dost odvážní a podobně.

V období puberty se ještě naposledy zvedne vlna odporu k tomu, že nemohou být sami sebou, ale za krátko jim „život ukáže“ kde je jejich místo. U některých v této fázi života vede stres z toho, že nemohou být sami sebou a vnímání své nedokonalosti vzhledem k požadavkům okolí, až k úniku k návykovým látkám, nebo k jiným způsobům poškozování se.

Ve chvíli, kdy mladý člověk vstupuje naplno do života, si nese v sobě již několik příběhu o sobě samém:

- Představa toho, jaký by měl být, aby byl dost dobrý

To, co se naučil od okolí, že je ideál pro ostatní – jak se má chovat a cítit.

- Představa, jaký je

Uvědomování si svých nedostatků vzhledem k nastavenému ideálu, snížené sebevědomí, zlost na sebe za to, že není takový, jaký by měl být, strach z odmítnutí.

- Představa, jaký by si přál být

Přání být ještě lepší, než být jen dobrý (naučená soutěživost o přízeň, pozornost, úspěch, přijetí…).

- Vlastní nitro, to kdo opravdu je

Někde pod tím vším je utlačená vlastní přirozenost, která je téměř trvale popírána.

První příběh důvěřivě přijal od svého okolí, ten druhý se učil tak dlouho, že už uvěřil, že je pravdivý, ten třetí ho trápí pro svou nedosažitelnost. Člověk žije v bolesti, protože ať dělá, co dělá, nedokáže být tím, čím by chtěl, protože chce být tím, čím není a naopak potlačuje to, čím opravdu je. Celé je to velmi únavná hra, kde se role střídají podle prostředí, ve kterém člověk zrovna je (doma, s přáteli, v zaměstnání…).

Pak přichází na scénu nová postava – jiný člověk a začíná nový vztah.

Oba dva v tu chvíli hrají každý svou roli podle tří příběhů, které je naučil život a jen sem tam probleskuje pravá podstata. Každý z nich má svou představu o ideálním partnerovi v této hře (láska, přátelství, pracovní vztah…). Po té, co chvíli vnímají druhého, tu jejich naučenou roli (ne tedy je opravdové), si udělají vlastní představu o tom druhém (tedy svůj vlastní úhel pohledu na danou osobu).

Je tu tedy člověk, který:

- Uvnitř je opravdu nějaký…

- Na venek hraje nějakou svou roli toho, kým by chtěl být, a jaký si myslí, že by měl být podle toho druhého, jaké předpokládá požadavky na svou roli.

- V očích toho druhého je to další obraz, je to interpretace toho, jak vnímá jeho hranou roli a tím vzniká nová postava …

– představa druhého, jaký je.

Stejně tak to proběhne i opačně. Tedy do vztahu vstupují dva lidé, kteří mají zkreslenou, hned třikrát, představu o tom druhém. Tedy ani jeden není tím, kdo doopravdy je a o tom druhém mají oba nepravdivou představu. Oba ale předpokládají, že se ten druhý bude chovat podle té výsledné představy, kterou si o nich vytvořili na základě mylných informací z hraných rolí a svých vlastních příbězích o ideálu. Příběhy o ideálu se liší podle vlivu okolí na každou osobu, jsou tedy rozdílné. Tím se zapeklitost ještě víc zamotává, protože ani jeden netuší, jakou že to představu o nich má ten druhý. Snaží se hrát takovou roli, kterou si myslí, že se druhému zavděčí a ne tu, kterou si opravdu přeje druhá osoba.

Každé vychýlení se chováním od představy toho druhého, o které ale nemáme ani páru, je „potrestáno“ zpětnými reakcemi, které více či méně vyvolávají strach z odmítnutí, zavržení. V člověku pak narůstají další pocity, že není dost dobrý a kruh se uzavírá, zlobí se sám na sebe a zlost si buď vylije na tom druhém, nebo ji namíří proti sobě. Ještě více se přizpůsobí, potrestá sám sebe vlastními soudy o sobě, věří, že si vše zaslouží.

Souběžně s tím vším se ještě jeden druhého občas dotkne jeho emocionálních ran z minulosti, o kterých nemá vůbec tušení. Zraněný člověk reaguje nepřiměřeně, stejně jako v příběhu o tatínkovi naštvaném z práce. Emoce se netýká toho, kdo se zranění dotkl, ale toho, kdo ránu způsobil. Ale nakonec se hrozně cítí oba.

Klademe na druhé nesplnitelný úkol: Přejeme si, aby milovali někoho, koho sami nenávidíme! Myslíme si, že by nás druzí měli milovat i s tím, co na sobě nemáme rádi. Můžeme jim to někdy uvěřit? Jak můžeme po někom chtít, aby nás miloval víc, než to dokážeme sami? Nedokážeme to, ale vyžadujeme to od druhého.

Jak se vymotat z těchto dramat?

Pokud v sobě vyléčíme všechny emocionální rány z minulosti, které způsobují, že se necítíme dost dobří, že nepřijímáme sami sebe takové, jací opravdu jsme, že nemáme úctu sami k sobě a že se na sebe zlobíme, můžeme se jednoduše stát sami sebou. Zahodíme tu ubíjející hru rolí, které maskují naše opravdové já, přestaneme se obávat odmítnutí, protože budeme vědět, že jsme dost dobří. Budeme si sami sebe vážit natolik, že vztah s druhým člověkem přestane být hrou o vydírání strachem z odmítnutí. Pokud nás někdo přijme takové, jací opravdu jsme, můžeme být ve vztahu šťastní, pokud nás tak nepřijme, budeme vědět, že nás nemilují, že milují pouze JEJICH představu o tom, jací jsme, nebo bychom měli být!

Vaše předchozí zkušenosti vás ovlivňují dnes

Každý váš mezilidský vztah od dětství až do dnešního dne ve vás zanechal spousty vzpomínek a emocí. Každá nepříjemnost se zaznamenala do vašeho podvědomí a vytvořily se strategie a programy, jak se příště v podobné situaci chovat.

Můžete se na své chování zlobit, když vás kdykoli někdo dokáže vyvést z míry, pokaždé vás rozčílí maličkost a jednáte pak impulzivně, nebo když si nakonec necháte zase všechno líbit a jen tiše trpíte. Každý den si pak říkáte, že příště už zareagujete jinak, že už se to nebude opakovat! Ale jak dojde na stresovou situaci, znovu jednáte stejně, jako by vám někdo vypnul hlavu a zapojil autopilota. Ano, jedná za vás podvědomí svými programy.

Své zapomenuté přátele, učitele, bývalé partnery, ale i matku či otce si vláčíte celý život s sebou jako stín. Věříte jim do dnes jejich příběhy, že nejste dost dobří. Lidé jim podobní jak chováním, tak i vzhledem ve vás znovu oživují emoce, které jsou třeba už pohřbené hluboko ve vás a ani nevíte, co přesně vás na tom podobném člověku tak rozčiluje, nebo naopak přitahuje.

Tyto vzpomínky a emoce ovlivňují vaše dnešní vtahy, ať se jedná o milostné, nebo pracovní a přátelské. Nebo vám dokonce už znemožňují nějaký nový zdravý a vyrovnaný vztah navázat.

I s těmito problémy se můžete vypořádat s technikami Faster EFT. Můžete vymazat všechny negativní emoce ze svých vzpomínek a osvobodit se. Můžete se stát sami sebou a milovat bezpodmínečně sebe i druhé.
cloud1.jpg
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one